Francouzská Polynésie – ostrov Bora Bora – duben 2009.
V životě každého z nás jsou přání, která řadíme do kategorie snů, o nichž spolehlivě víme, že se nikdy nemohou vyplnit.
Pokud ovšem nedojde ke hnutí mysli, kterému říkáme dosti výstižně „úlet“. V našem případě byly obě základní podmínky splněny. 1. dubna 2009 jsme odstartovali z Ruzyně a přes Londýn, Hongkong, Auckland a Papeete jsem po 32 hodinách čistého času stráveného v letadle dorazili do cíle naší cesty. Následoval přesun do hotelu, dílem lodí místní dopravy, dílem mikrobusem.
Hotel Le Maitai byl vybaven třemi hvězdičkami a první i poslední dojem nás utvrzoval, že jednu navíc by si klidně zasloužil. Mimo to celkové hodnocení, na které jsme narazili na internetu, formulova-né jako „krása beroucí dech“ ve vztahu k ostrovu naprosto sedí.
Parametry ostrova jsou následující. Ve směru-sever jih 7 km, východ-západ 4 km. Šířka laguny cca 3 km, po celém obvodu, z výjimkou jediného splavného průlivu, uzavřená řetězem motu, (malé ostrůvky korálového útesu). Hloubka laguny nepřesahuje 20 metrů, zhruba čtvrtina její plochy je šnorchlovatelná, až broditelná. Teplota vody 28-30°C. Na ostrově působí několik potápěčských center. My jsme po pár minutách chůze od hotelu narazili na nám z internetu známý NEMO WORLD, provozovaný partou mladých Francouzů.
Úroveň nabízených služeb byla maximální. Součástí ceny ponorů je zapůjčení prakticky všeho. Na lodích, které zavážejí na místa ponorů jsou připraveny láhve zkompletované s jackety i automatikami, takže s výjimkou plavek nepotřebujete vlastního prakticky nic. (Popsaná výstroj nenese znaky opotřebení.) Vždy dva potápěči mají svého sympatického divemastera, (v našem případě Yvana a Elise). Bohužel každá i tato mince má dvě strany. Když jsme provedli příslušné přepočty pomocí pevného kurzu mezi eurem a pacifickým frankem, nezbylo, než konstatovat, že cena jednoho ponoru se pohybuje, (podle velikosti balíčku), v rozmezí 65 – 70 €.
Úspěšným konkurentem potápěčských center jsou místními Polynésany nabízené výlety za šnorchlováním, pozorováním a krmením žraloků a rejnoků – trnuch. Cena je v daném případě přijatelnější a zážitek zahrnuje více než polodenní výlet do lokalit, kde se výše jmenovaní bohatě nacházejí a k tomu návštěva lagunária a soukromého motu za účelem poskytnutí gastronomických rozkoší. Dopravním prostředkem je v daném případě piroga, (motorová loď s vahadlem), pro 8 až 10 osob, se dvěma členy posádky včetně. Posádka jsou šoumeni Max a Leon, kteří vás po celou dobu, zahrnují zajímavými informacemi, zpěvem polynéských písní, šaškováním všeho druhu a úctyhodnými výkony „na nádech“. Leonovo krmení murény způsobem podáváním z úst do úst bylo, jak říkáme my Češi, dost hustý.
Teď k ujasnění pojmu lagunárium. Již zmiňované ostrůvky motu, jsou až na výjimky ve vlastnictví polynéských rodin. Nejmenovaného Polynésana, majitele motu Piti Aau, napadlo oplotit část mělké laguny a vybudovat něco jako zoologickou zahradu, s tou výjimkou, že do tygří klece obvykle nelezeš, zatím co do ohrady se žraloky, rejnoky atd. rád a s radostí. Zde jsme měli to štěstí stanout tváří v tvář 3,5 metru úctyhodnému žraloku citronovému. Pokud jsme se zmiňovali o zpěvu našich průvodců, nutno dodat, že ten neměl nic společného s obchodní stránkou výletu. Když se Max a Leon potkali na Piti Aau s kamarády, okamžitě zasedli ke svým malým čtyřstrunným kytarám a improvizovaným bubínkům.
Na vzpomínání by toho bylo víc než dost. Obtížné je i vybrat záběry všeho co nás oslovilo, ale to by se potom nejednalo o stručný výtah, ale o mnohastránkový materiál. Takže dále předvedeme opravdu jen ty nejmilejší.
Závěrem – Bora Bora byl zážitek, který překonal veškerá očekávání. Mimo to i zastínil některé nepříjemnosti, jako zadržování kufru na Novém Zélandě při cestě tam, vřískání rozkošných dětiček na vzdušné trase Auckland – Londýn a zadržování kufru na Novém Zélandě při cestě zpět. Vše vykompenzovala krása místa, které neztratilo svoji literární romantiku, stejně jako sympatičtí a pohodoví lidé.
Prožili a vyfotografovali Jana a Pepa Kučerovi 